(Velká šamanská iniciace, Praha, podzim 2022 – třetí část)
Ohnivý rituál se konal na dlážděné podlaze kongresového centra, v kamarádčině kovovém ohništi.
Skupina šamanů společně se všemi účastníky otevírala šamanský prostor. Staří, mladí, spontánně, s dětskou radostí v očích štěrchali chřestítkami a otáčeli se do čtyř světových stran.
Co se může stát? Ptala jsem se, když jsem opatrně vytahovala svoje chřestítko, a pak nenápadně vplula do davu. Jen tak na jeho okraj, ať nejsem moc vidět.
A tak se stalo, že když šamani volali vítr severu – kolibříka, ocitla jsem se v čele davu, úplně první, s lidmi a skupinou šamanů za zády.
ČELEM K SÍLE KOLIBŘÍKA, KTERÁ MĚ VZALA POD KŘÍDLA PÁR LET ZPÁTKY A DOVEDLA AŽ SEM.
Za zvuků modliteb šamanů jsem odříkávala v duchu.
Velká Matko kolibřík. Ty která nás učíš s odvahou vyslyšet volání své duše a následovat ho – i když se cesta zdá daleká a nedosažitelná – a všude kam přijdeme pít z nektaru života. Přijď prosím a nauč nás kráčet cestou krásy….
Kouzlo ohnivého rituálu spočívá v tom, že je úplně jednoduchý. Prostě vdechnete do dřeva to, co potřebujete, aby odešlo – a přání, co chcete pro sebe případně pro druhé a pro svět. A pak dřevo hodíte do ohně. Váš dech ukotvený ve dřevě se v ohni změní na světlo, které si můžete vzít zpátky k sobě.
Vaše přání v jeho nehmotné podobě, potencialitě plné nekonečných možností, dosedne zpátky do vašeho systému a povede vaše kroky.
Ten důvod, proč to funguje, je, že v šamanském prostoru vám pomáhají zástupy neviditelných šamanů z časů minulých i budoucích. Z takového rituálu člověk odejde proměněný.
Po dvou po třech lidé z davu přistupovali k ohni a pouštěli do něj svoje přání.
Odevzdávám ohni celý včerejší den a svůj strach a zmatek ohledně toho, kdo jsem a kde mám být, říkala jsem v duchu, když došla řada na mě. A prosím, ať najdu, kde je moje místo.
Šamani zpívali píseň, a bylo možné rozeznat několik koncentrických kruhů. Šamani uprostřed, kolem nich zpívající dav, a po obvodu šamani společně s účastníky kroužili po kružnici a dávali celému shromáždění zvláštní dynamiku.
Když do ohně poslední člověk hodil svoje přání, následovaly modlitby šamanů, a nakonec začali zavírat posvátný prostor.
Dav se u toho nějak podivně rozestoupil…. a já se ocitla uprostřed vnitřního kruhu, ve kterém se šamani seřadili za sebe do jedné linie. Do stejné linie, kde jsem stála já. A tak společně v linii s šamany jsem ve vnitřním kruhu chřestila a odříkala v duchu – Velká Matko had, jaguár, kolibřík, kondor….
TO JE TO ZNAMENÍ, DOŠLO MI NAJEDNOU
Bylo to jako když vám Bůh zaťuká na čelo. Už žádné nutkání přesvědčit samu sebe, že si něco nalhávám. Pro jednou žádná racionální snaha popírat jemné náznaky. Že se cítím doma v šamanské práci, i když jsem ji nestudovala, prostě není náhoda.
A tak mi vyhrkly slzy a tekly po tvářích, nešlo přestat. Jako když se protrhne hráz.
A tekly mi po tvářích i uvnitř sálu, když pokračoval program. Jakmile jsem je v sobě konečně potlačila, začala se na pódiu rozlévat voda. Alberto převrhl láhev s minerálkou. Někdo polil počítač.
A mně nezbývalo než se hystericky smát.
Přes slzy, přes údiv, přes radost a obrovskou vděčnost.
TO, CO JSEM CÍTILA, BYLO PŘIJETÍ.
UČÍM SE ŠAMANSKÉ CESTĚ.
NEMÁM ŠKOLU, A MÁM DÍRY VE VZDĚLÁNÍ, KTERÉ SE POSTUPNĚ ZAPLŇUJÍ, JAK ROSTU.
A TAK TO PROSTĚ JE, A JE TO TAK V POŘÁDKU.
(Konec druhého dne)
