(Velká šamanská iniciace, Praha, podzim 2022 – první část)
Když jsem se na jaře rozhodla dovolit sama sobě, že jednou potkám Alberta Villolda a uvidím peruánské šamany, myslela jsem, že si našetřím a prostě pojedu do Peru.
Nenapadlo mě, že Alberto a šamani sbalí kufry a přijedou do Prahy. Přání potkat je mělo nejspíše vícero lidí…
Šamani řekli, že je sem poslala jejich posvátná hora Ausangate. Některé komunikační kanály vás i po těch letech překvapí.
Normálně na tento druh masových akcí nechodím. Normálně si také nesedám do první řady. Bylo to něco v tom, jak samozřejmě a sebevědomě moje kamarádka-šamanka mířila na ta nejlepší místa.
A nezapomeň si vzít s sebou mesu, říkala mi. Myslela jsem, že je tam někam dáme na hromadu, ať je šamani posvětí.
A tak se nějak stalo, že jsem skončila v první řadě, s mesou na kolenou a přímo Albertovi Villoldovi a šamanům pod nosem.
Přibližně deset minut po tom, jak vystoupil na pódium, Alberto Villoldo začal vyprávět vtip. Takový ten „Můžete si sednout dozadu? Připomínáte mi mou první ženu…“
Slezl dolů z pódia, zadíval se na mě svýma modrýma očima, podal mi ruku a říká (do mikrofonu):
„Těší mě, já jsem Alberto. Jsi jedna z našich studentek?“
Ve vzdálených koutech galaxie zapraskaly milióny hvězd. V jedné otázce se dotkl mého nejbolavějšího místa.
Pravdivá odpověď na jeho otázku zněla: Celým srdcem vás vnímám jako svého učitele. Mám několik menších online kurzů a přečetla jsem všechny vaše knížky. A tak nějak jsem si u toho vzpomněla, jak být šaman. Na váš velký kurz teprve šetřím. No a mesu mám tady vedle od kamarádky, víte, ono to v té chvíli dávalo smysl… omlouvám se, že vás to zmátlo.
Jenomže ono to nešlo říct nahlas. Ne do mikrofonu, ne před celým sálem. Ne uprostřed vtipu o bývalé ženě.
A tak jsem jen hlesla: „Yes…“
A teprve pak mi došlo, jaký je to průšvih.
První, co jsem cítila, když Alberto pustil mou ruku, byl pohled malého šamana na pódiu. Provrtával mě svýma tmavýma očima až do morku kostí. Nebylo to nepříjemné, ale ani nešlo nic schovat.
„Pasqual, ten malý šaman…“ mluvil mezi tím Alberto, „tomu říkají The Golden Eagle, Zlatý orel. Když se na vás podívá, vidí i to, s kým měla sex vaše babička a kdo jsou linie vašich předků…“
Tak a jsem v háji, běželo mi hlavou. To byla fakt pitomost, nosit si sem mesu a ještě si s ní sedat do první řady, když ji nemám běžným způsobem. Že já jsem si ji jenom brala…
„Co je mesa?“ Slyším Alberta, jak odpovídá někomu na otázku. Natáhne ke mně ruku a já poslušně podávám svůj balíček kamenů ve tkané peruánské látce. Alberto ji dvihne do výšky a ukáže sálu. „Tak tohle je mesa…“
„Víš, pokud jsi chtěla být nenápadná, moc se ti to nedaří,“ prohodí ke mně kamarádka.
Lidi ze sálu za mnou chodili a ptali se mě, jaký byl kurz. A já byla nucena znova a znova vysvětlovat svůj příběh.
Chodila jsem se vydýchat na záchod.
Mně je to tak líto, omlouvám se, říkala jsem v duchu. Neměla jsem v úmyslu lhát. Je mi líto, že zase jednou mám tu cestu úplně jinou než všichni ostatní… říkala jsem dveřím v kabínce a tekly mi po tvářích slzy.
Chvíli jsem uvažovala, že za Albertem zajdu a všechno mu vysvětlím. Ale věděla jsem, že on mi rozhřešení nedá. Protože celá ta situace byla jen groteskním zveličením něčeho, co mě provází celý život.
Byla to ta nerovnováha, co ze mě dělala magnet na pozornost. To bolavé místo. Ten fakt, že se cítím být šaman, ale školu nemám.
Jak můžu přestat v té řadě svítit? Ptala jsem se dveří kabínky. Přijmi, jak to je, prosakovalo ke mně ze stěn.
A pak mě vyplivla do dalšího kola agónie. V kabínce nejde schovávat se dlouho, zvlášť když tam čeká dalších 50 žen.
Na chodbě jsem se málem srazila s Pasqualem Zlatým orlem. Usmál se a řekl mi „hello“, a přidal tak k mému zmatku další polínko.
Jenom jedna věc byla nad slunce jasnější:
KDYŽ NECHCEŠ BÝT VIDĚT, NESEDEJ SI DO PRVNÍ ŘADY.
« Předchozí článek ……………………. Pokračování »
