Posílám ti i dvojitý khuya z Ausangate treku, chtěl k tobě, psala mi Felicia, když mi posílala balíček z Peru. Až ho uvidíš, pochopíš, proč mu tak říkám.

Khuya (medicínský kámen) se ukázal být docela velký kámen s prasklinou uprostřed. Jako kdyby ho někdo přeřezal vejpůl. Řez po otevření tvořil dvě stejná srdce, každé na jedné půlce. A když jsem poloviny od sebe vzdálila, vznikalo mezi nimi dost silné pole. Jako mezi dvěma magnety.

Mohl by souviset s prasklinou v poli na hlavě, kterou si řeším už druhý rok? Přemítala jsem… Ale jako vždy, v běhu všedních dní jsem neměla čas se nad tím zamyslet.

Řešila jsem totiž něco jiného. Řešila jsem svůj strach, že jakmile mí studenti začnou zářit, tak zmizím a přijdu o práci, kterou jsem tak pečlivě tolik let tvořila a budovala.

Věděla jsem, že ten strach je iracionální, ale prostě tam byl a neuměla jsem jej nijak vyhnat z hlavy.

V to ráno jsem dělala šamana pro jednu z mých studentek.

„Já mám pocit, že potřebuju kámen, který ve tvé mese není,“ říkala mi.

Bezmyšlenkovitě jsem vytáhla ten s prasklinou.

„Je to tento?“ zeptala jsem se.

Samozřejmě, že to byl on…

V hloubce mě něco vyčítavě bodlo – ani jsi nestihla prozkoumat, o čem je, a teď ho nabízíš někomu do práce – a ta práce ho změní a ty už na to nikdy nepřijdeš, co ti měl říct, říkal smutný hlásek.

Můj šaman ten hlásek odsunul stranou. Vnitřní pocit mluvil jasně a kámen do práce chtěl, a tak jsme začaly.

Najednou kámen začal pracovat a mně došlo, jakou má obrovskou sílu.

Už dlouho vím, že při práci se síla našich polí skládá. Ale nikdy se to nedělo tak jasně a čistě jako teď. Kámen s prasklinou spojil dohromady nás dvě i všechno kolem.

Kameny v mé mese poprvé všechny pracovaly najednou jako celek.

Pejsci, co leželi u mě, byli plně přítomní a pomáhali uvolňovat všechno, co přicházelo.

Začala se dít krásná práce – v klientčině poli a k mému překvapení i v mé prasklině v poli na hlavě.

Začala se mi na hlavě uzdravovat místa, se kterými jsem dva roky nedokázala pohnout. V klientčině poli se uzdravovaly praskliny staré jako čas.

Nikdy jsem nezažila tak krásnou práci.

Když jsme skončily, vyskočil na mě na sítích obrázek koně s labutí na zádech, který z dálky vypadal jako pegas.

Vzpomněla jsem si na báseň, kterou o mně kdysi napsala moje kamarádka – že jsem jako pegas s polámanými křídly. Dlouho, opravdu dlouho jsem se tak cítila.

A všechna uvědomění mě najednou zalila jako vodopád.

Že na to, abych mohla přečíst vzkaz, který pro mě měl kámen s prasklinou, jsme musely být dvě.

Protože to, co kámen vytváří, je most.

Přesně tak, jako mi Felicia umožnila vytvořit most z Peru do Česka, když mi pomohla sehnat posvátné látky pro mé studenty.

Most spojuje stejná srdce.

Vzpomněla jsem si, proč jsem začala učit – abychom mohli společně zvládnout i to, na co sama nestačím. Jako labuť a kůň na obrázku.

Pochopila jsem zase jednou na chviličku, že všichni jsme jedno – zvířata, rostliny, lidé.

Jako bych dostala dárek z posvátných míst, jejichž tradici předávám. Jako by někdo na druhé straně věděl, jaké to je být na to sama, a nenechal mě v tom samotnou.

Narovnala se bolest, že když mí studenti budou zářit, tak zmizím.

Nezmizím. Protože každý z nás je jiné „zvíře“. A společně můžeme vytvořit něco krásnějšího, než když jsme každý zvlášť – třeba pegase, co má zase křídla.

A když se v nás narovnají všechna zraněná místa, můžeme zase vzlétnout.

Poslední půlrok pro mě byl hodně náročný. I když zvenku jsem měla nejúspěšnější rok, všechno se otřásalo v základech.

Teď jako bych pomalu začínala vidět zase směr:)

Nový.

Ale ve skutečnosti jsem znovu nalezla ten původní.

Proč jsem původně začala tvořit to, co tvořím.

Je to zpátky.

Začít spojovat to, co bylo rozděleno.

Přemostit to, co bylo zapomenuto.

Skládat střípky, co neseme jednotlivě, abychom měli zase celý obraz.