Křup

Křup křup křup.

Mám kamarádku a ta má mladou kobylku.

Už ji má asi dva roky… a já jsem se tam nebyla nikdy schopna jít podívat.

Byl v tom takový podivný smutek. Když jsem se dívala na lidi, kteří pracují s koňmi, vždy jsem si vzpomněla, jak jsem jako malá chtěla také ke koním, a nikdy to nešlo.

A tak utíkaly měsíce a na návštěvu kobylky nikdy nezbyl čas.

Křup křup.

Jednou kobylka potřebovala s něčím pomoct a já jsem slíbila, že se na ni podívám a našla jsem v diáři volné místo.

Tak takhle se to dělá, když tě chce člověk dostat ke koním, smála se mi kamarádka. Kvůli jiným si najdeš čas hned, kvůli sobě ne.

Tak trochu měla pravdu.

S kobylkou jsem ale nakonec pracovala na dálku. V jiný den, kdy jsme si chtěly spolu s kamarádkou jenom dát čaj – a ta práce se začala dít sama.

Důvod zdánlivě zmizel, datum mi v diáři zůstalo.

Pak jsem byla na kurzu Linking Awareness Observer s Loesje Jacob. Předposlední den jsme pro sebe tvořili manifestační vision board. Celý den, krok za krokem, podle speciálního postupu.

Nakonec jsme je rozvěšeli na zeď podél obvodu místnosti, a pak si četli budoucnost.

Já jsem pro sebe hledala směr, kterým potřebuji jít – v tolika věcech…

V tom, jak se postavit k šamanským zasvěcením v mém výcviku. V tom, jak uchopit své psaní na sítě, které už rok bylo na bodě mrazu, i když bych moc psát chtěla. A směr sama pro sebe – kam jít dál, když zdánlivě dosáhnete vrcholu?

Čtení mé budoucnosti bylo ale docela mlhavé. Dobře, tak jí řekni jednu věc – první krok tím směrem, kterým potřebuje jít – navrhla Loesje ženě, která pro mě četla.

A žena z ničeho nic došla k fotce koně – vystřižené z časopisu a nalepené na papír – a ukázala na ni. Potřebuje jít ke koni.

No jo, vlastně. Moje mozková mlha se na chvíli rozestoupila. Vždyť já vlastně vím, ze kterým koněm potřebuji jít. A už mám i datum!

Jednou jsem byla v pokušení to setkání zrušit kvůli klientce, kterou jsem neměla kam dát. Ale nakonec jsem to ustála. A tak to nakonec vyšlo.

Chceš do ruky vodítko? Zeptala se mě kamarádka na procházce. Nemůžu po ní přeci hned něco chtít, když jsem pro ni ještě nic neudělala, rozhodla jsem se.

A tak jsme seděly na louce a rozjímaly. Nasávala jsem slunce a poslouchala křupání trávy, jak se kobylka pásla.

Křup. Křup křup.

Nejdřív daleko, pak blíž a blíž.

Asi budeš za chvíli mít pod sebou velmi dobrou travičku, smála se kamarádka.

Kobylka nakonec opravdu začala žrát trávu přímo pode mnou a hlavou se o mě otřela. Dávalo mi smysl nechat ji udělat první krok.

A tak jsem až teď zvedla ruku a pohladila ji po hlavě.

Nikdy jsem s koněm nebyla tímto způsobem. V naprostém klidu a bezpečí, na zemi, s kopyty blízko a přitom neuvěřitelně jemně a pozorně.

Křup. Křup.

Cestou zpátky jsem si vzala vodítko a zkoušela ji chvíli vést.

Koně, který reaguje na myšlenku a dech.

Naprosté vědomí v těle.

Ruka první. Nádech a krok.

Nebát se nastavit hranici.

Vydechnout. Zakořenit. Zastavit.

Krok. Propojené pole.

Krok. Jako jedna bytost.

Krok. Krok. Nádech a výdech. Krok. Propojené pole. Slunce a všude zeleno.

Vrátila jsem se jako proměněná.

Jako by si moje tělo vzpomnělo na něco, co kdysi umělo a pak zapomnělo – pod náporem neustálého tlaku a termínů, snad od základní školy.

Stav, kdy svět je v pořádku.

Stav, kdy se nespěchá.

Stav, kdy nic nemusím.

Stav, kdy já a příroda kolem jsme jedno a svět kolem je živoucí a mluví – a v každém nádechu je zázrak.