(Velká šamanská iniciace, Praha, podzim 2022 – druhá část)
…bylo to jako proplouvat v moři tváří. Některé se usmívaly, některé vás provrtávaly pohledy a tvářily se divně, některým svítily oči a chtěly se něco zeptat…
A já jsem trpělivě vysvětlovala, většinou v angličtině, a málokdy byla pochopena. Když jsem to dělala asi po desáté, začal mi můj vlastní příběh připadat poněkud bez chuti, jako když žvýkáte to stejné sousto pořád dokola, i když už dávno vám nic nedává.
Bylo to jako na horské dráze. V několika vteřinách jsem byla schopna se sešoupnout ze sinusoidy na její dno a vylézt zpátky na vrchol.
Ale žádné překvapivé odhalení se nekonalo. Nikdo nepřišel, nezačal mávat interními záznamy školy Four winds, nezavolal mě na pódium a nezačal zkoušet z probrané látky, neukázal na mě prstem a nekřičel „lhářko“. Alberto Villoldo dokončil svou přednášku o evoluci a kvantovém skoku, a uvolnil místo šamanům.
Ten hlavní důvod, proč šamani opustili svoje domovy uprostřed hor, bylo odevzdat nám rituál. A než se odevzdává rituál, připravuje se despacho – poděkování.
Je to mandala z květů, darů země a modliteb, jako poděkování matce Zemi za její neustávající přítomnost, lásku a péči.
Do každého lístečku zvlášť šamani vdechli svou modlitbu, než jí pečlivě rozložili do obrazce. Červená na jednu stranu jako země, bílá na druhou stranu, jako hory.
Spousta zpěvu, štěrchání, modliteb, přání, děkování, a nakonec jeden poslední lístek za všechny nevyřčené modlitby.
Při této příležitosti šamani posvětili i mesy a předměty ostatních lidí. Ze všech koutů sálu se začali vynořovat lidé a vkládali svoje mesy, šperky a kameny na pódium. Moje mesa se konečně ocitla na hromadě se všemi ostatními a já jsem přestala tak moc svítit.
Najednou bylo jedno, kdo jakou cestou k čemu přišel, byli jsme prostě jedna velká rodina.
Pak šamani vyzvali všechny v sále, a 300 lidí pozvedlo své ruce a vyslalo na pódium také svoje modlitby a poděkování.
Despacho mělo být zakopáno do země. Ale mělo to háček.
Despacho nemůže být zakopáno zde, v Kongresovém centru, říkali šamani. Když se člověk zadíval na to mramorové nebo jaké dláždění, dávalo to smysl, i kdyby nevnímal tu těžkou energii – pozůstatek socializmu.
Zakopat jej dostala za úkol moje kamarádka-šamanka. Ale protože měla plné ruce… balíček, ve kterém despacho bylo, přistál na rukách mně.
Opatrně, jako miminko, říkala, jedna z evropských šamanek, když na mých rukou balila balíček do kamarádčinho šátku. Máte velkou zodpovědnost, zdůrazňovala, despacho se nesmí převrátit, převrátil by se i smysl všech modliteb.
A tak jsem despacho opatrně jako miminko nesla na rukou přes celé Kongresové centrum. Měla jsem dojem, že je to ta největší pocta ze všech. Něco ve mně svítilo tak moc, že všechny úvahy o legitimnosti nebo nelegitimnosti mého vzdělání se pro tu chvíli rozpadly v prach.
Celým tělem jsem vnímala jeho vibrující energii. Doslova fyzicky hřála, na pohled jemně svítila a postupně rozehřívala a rozvibrovávala všechny mé čakry.
A TAK SE STALO, ŽE POZDĚ V NOCI, UPROSTŘED TŘESKOUCÍ ZIMY, JSEM S KAMARÁDKOU NA OKRAJI PRAHY KOPALA JÁMU.
Vybraly jsme místo blízko vody, kde rostou stromy, fouká vítr a svítí slunce a měsíc.
V kamenité půdě to šlo ztuha, kličkovaly jsme mezi kořeny a byť v posvátném prostoru, byla to prostě fyzická práce.
A to byla další pocta – přemístit se z hlediště doprostřed té pravdivé, ručně dělané, obyčejné a poctivé šamanské práce.
Despacho dosedlo do země, a jeho energie se začala šířit do stran.
NAJEDNOU JSEM VNÍMALA, ŽE V ZEMI JE VYPRAHLÁ VRSTVA.
Vrstva, ve které měly být modlitby a poděkování lidí z této země. Jenomže nebyly. Působilo to tak, jakoby lidé v této části světa byli od země odpojení již po staletí.
Energie despacha dosedla do této vrstvy, a začala její vyprahlost naplňovat jako léčivý balzám.
A to byla další pocta toho večera – vnímat, jaký to celé mělo význam. Měsíce jsem v hloubce cítila, že být šamankou znamená i pracovat s krajinou, ale nevěděla jsem jak. A teď, uprostřed té zimy a tmy, jsem najednou viděla úplně jasně.
Pak jsme s kamarádkou seděly s čajem u ní doma v kuchyni a tiše přemítaly, příliš unavené a v údivu, aby šlo jít spát.
Trvalo nejméně hodinu, než se mi povedlo se konečně od stolu zvednout, vyčerpaná zimou a nervovým vypětím. Přehodila jsem přes sebe jednu přikrývku navíc, a tvrdě usnula.
(Konec prvního dne… )
« Předchozí …… Pokračování »
