V poslední době mě hodně učí naše zahrada.
Nedejte se slovem „zahrada“ zmást, říkám tak divoké směsi plevelu a mnou s láskou udržovaných květin, která si žije svým vlastním životem vedle našeho domu.
Učí mě, že všechny procesy potřebují svůj čas.
Že i když se s dcerou těšíme na diviznový čaj, naše divizna pokvete až příští rok.
Učí mě, že každá živá bytost potřebuje svůj prostor.
Že když nechám jahody přerůst přes levanduli, tak prostě nepokvete.
Že v pečlivě udržovaných hranicích je mnohem více prostoru pro krásu.
A když meduňku důsledně stříhám, tak je vidět i kvetoucí pažitka a rozmarýn přestává růst nakřivo.
Že někdy stačí prostě si něco přát.
Přála jsem si sléz, růži a angrešt. Sléz jsem našla kvést před týdnem vedle plotu. Před dvěma dny jsem našla divokou růži schovanou pod listy hokaido, a dneska jsem našla v plevelu mezi dlaždicemi malý angrešt. Když to půjde, tak ho přesadím vedle toho, co jsem nedávno koupila.
Že smrt je součástí koloběhu života. Že když něco nechám odejít, vytvořím prostor pro další život.
A že to opravdu nevadí, když vytrhám plevel a vyhodím ho. Opravdu naroste znova.
Že když chci něco k sobě pozvat do života, stačí tomu vytvořit vhodné podmínky a přijde to samo.
Když jsme se před dvěma lety nastěhovali, byl tady pečlivě udržovaný anglický trávník. Tento rok se sem začínají vracet motýli, šneci a luční koníci. Vůbec nechápu jak, protože všechny domy kolem jsou obehnané betónovými ploty. Asi přišly stejně jako ten sléz a růže.
Že když kveteme příliš brzy a příliš bujaře a nemáme se o co opřít, zlomíme se a musíme začít nanovo.
Stejně, jako se se zlomily všechny mladé pivoňky, co měly jít do florida vody. Ještě jsem se nestihla podívat, jestli nejsou jedovaté a jestli tam můžou.
Že některým věcem prostě nemusíme rozumět.
Kvete nám netřesk a já se nemůžu rozhodnout, jestli je to tím, že je mu dobře, nebo jestli zhodnotil, že to je jediný způsob, jak se dostat pryč z toho květináče.
Že některé tradice mají svůj význam.
A když nepřivážete rajčata jako ostatní, běháte pak ve větru a dešti se špagátem.
Že každý sám pro sebe nejlépe cítí, kde je jeho místo.
Stejně, jako se měsíček vystěhoval ze záhonu a vysemenil se pod strom do jílovité půdy prokládané kameny jako lazaně. Vůbec by mě nenapadlo tam něco sázet. Teď tam mám moře oranžových sluncí.
Já vím, holka z města objevuje Ameriku. Ale nemůžu se sama v sobě přestat ptát…
O kolik snadnější by pro nás bylo vychovávat naše děti, kdybychom byly od mala v přirozeném kontaktu s těmito principy?
O kolik snadněji by se nám žilo, podnikalo, tvořilo? O kolik snadnější by bylo respektovat hranice, přijímat pomoc, nebát se pustit to, co už nám neslouží?
Kontakt s tím, co se děje na naší zahradě, má podezřele velmi podobnou příchuť, jako kontakt se starými šamany z peruánských hor. Neustále mi svět tu myšlenku vrací.
Ta nejhlubší moudrost není skrytá před našimi zraky. Je všude kolem nás, vetkaná do přediva života.
A potkat se s ní můžeme na každém kroku. Stačí se dívat.