Zní to jako pohádka, že? Vyhrát šamanský výcvik. Jenomže jak už to v pohádkách bývá… nejsou v nich jenom princezny. Ale také bojovníci – a draci.
Tento článek je delší. Nešlo mi to zkrátit. Tentokrát to není pár hodin popsaných na jedné stránce. Jsou to dva měsíce bouřlivých změn. Klidně čtěte na víckrát.
Napsat pohádkový příběh, ve kterém se poodhalí spodní proudy našeho podvědomí, je ve skutečnosti jedna z šamanských technik.
Můj pohádkový příběh mi ukázal, že abych si mohla osedlat draka, potřebuji nejdříve uvěřit, že létat na dracích je normální. A abych mohla dělat zázraky ve hmotě, potřebuji do té hmoty nejdříve dosednout.
Spousta lidí se mě ptala, proč na ten šamanský výcvik tolik chci jít, když už to vlastně umím. Odpověď je jednoduchá: přišla jsem si tam zaplnit slepá místa. Přišla jsem se podívat, jak na dracích létají ostatní, abych mohla také vzlétnout. A přišla jsem si projít medicínským kruhem, aby moje medicína mohla dosednout až do fyzického světa.
Před dvěma měsíci jsem vyhrála druhé místo v soutěži a dostala možnost zúčastnit se (se slevou zhruba 30%) půlročního mezinárodního šamanského výcviku pod vedením Alberta Villolda a školy Four Winds, kterou založil.
Tento výcvik byl dlouho mým snem – a byl v rovině těch vzdušných zámků, které jsou příliš vzdálené na to, aby mohly být skutečné. Dlouhý, drahý, v zahraničí.
A jak už to v pohádkách bývá, pár týdnů před tím důležitým momentem se setkala spousta synchronicit.
Ta nejpodstatnější část ve mně dozrála během kurzu Magický skok od Jany Svobodové. V jednom okamžiku jsem se tam dotkla toho, jak důležité – a velké – je převzít zodpovědnost za své sny.
Bylo to v nějakém obyčejném komentáři pod příspěvkem, který byl původně o něčem jiném. Ale každý si na kurz jdeme pro něco specifického pro sebe, že.
Klientům už léta říkám, že nikdo jiný to za nás neudělá – jít a splnit si sny.
Že to je jedna z těch velkých věcí, které pro sebe musíme udělat sami. Ale až teď poprvé jsem měla možnost zažít a vidět, jak velké to je, když se vnitřně rozhodnu – Dobře. Tak já BERU ZODPOVĚDNOST za to, že se postarám, že na ten kurz půjdu.
Myslela jsem tím, že tak za 3-4 roky, když děti budou starší a já budu vydělávat mnohem víc – tak tehdy tam půjdu. Jenomže když slyšíte volání, je to TEĎ. A já jsem v té chvíli byla v poli mnoha dalších žen, a to pole mě podpořilo.
Asi týden po mém rozhodnutí převzít zodpovědnost mi ve schránce přistál email od Four Winds s informací o soutěži – 1 místo zdarma a 1 se slevou.
Jakoby vesmír měl tu příležitost nachystanou a čekal, kdy už se konečně rozhodnu.
Bylo potřeba napsat motivační dopis. A já psát umím.
A tak jsem popsala svou životní a pracovní cestu. Že setkat se s učením šamanů bylo pro mě jako vrátit se domů. Odeslala jsem jej rychle, než mě můj mozek přesvědčí, že je to blbost. Že vyhrát první místo není pro mě. Nikdy jsem přeci nic nevyhrála.
Ještě vnitřně v kontaktu s tou velkou radostí – že jsem si DOVOLILA zúčastnit se, jsem si napsala červenou fixou na A4 „I AM SHAMAN TO BE:)“ (Jsem budoucí šamanka) a vystavila si to na stůl. Radost z toho nápisu sálala do stran ještě dlouho poté.
Hledala jsem, jaký konkrétní krok můžu VYKONAT, aby bylo jasné, že jdu.
Abych vyšla vesmíru vstříc – a aby pak ta výhra zaplula do mého života úplně přirozeně. Nakonec jsem si prostě v diáři zakroužkovala datum začátku kurzu a snížila v rezervačním systému počet termínů pro klienty – ať mám na ten kurz čas, až začne.
A každý večer jsem si začala psát do sešitu afirmaci „Jsem připravená přijmout hojnost v podobě místa zdarma v kurzu energetické medicíny…“
S každým dalším řádkem afirmace ve mně vyplouvaly na povrch nové vrstvy toho, proč to nejde.
Připravená? Ještě jsem o tom ani neřekla muži… Vyhrát? Tak to by bylo poprvé. Hojnost…?
Pokaždé jsem s těmi důvody, myšlenkami a pocity byla a nechávala je, ať se promění. Stará přesvědčení. Stará zranění. Staré strachy. Každý den malý kousek.
Po dvou týdnech této praxe se ale můj svět z ničeho nic rozpadl na kousíčky. Dračí oheň dokáže spálit na prach velkou plochu velmi rychle.
Narazila jsem na klientku, které jsem nedokázala pomoct. Bylo to poprvé za 15 let praxe, že jsem špatně odhadla, jestli můžu jít s někým do spolupráce.
Můžu vůbec dělat to, co dělám? Vyplaval na povrch obrovský strach. Asi bych neměla, když jsem udělala chybu.
Paralelně s tím ve škole, kam chodily mé děti, vyplavala na povrch spousta nepříjemných situací a vedení školy se k tomu postavilo tak, že pokud se nám to nelíbí, můžeme odejít. A tak jsme šli – hledat, kam dál.
Ze dne na den zmizely všechny mé jistoty. Všechno to co fungovalo. Škola. Časoprostor na práci. Práce.
Svět mě vyplivl z relativního pohodlí do rozvířeného uragánu a nechal mě plavat. Z rozvibrované sebejistoty a vděčnosti, do které jsem se dostala díky účasti v soutěži, jsem padla na dno plné strachu a beznaděje.
Afirmaci jsem přestala psát. Nápis na nástěnce jsem postupně zaskládala papíry a úkoly. V tomto stavu stejně nic nevyhraju.
V tomto stavu nic nevyhraješ, řekl mi jednou muž, jakoby ozvěnou. A mně tehdy něco došlo.
To nejdůležitější rozhodnutí padne až když se díváme drakovi do očí.
Jestli chci pokračovat ve své práci, i když spousta lidí jí nevěří. Jestli v ní chci pokračovat, i když se může stát, že někomu nepomůžu – a nebo ublížím. Jestli v ní chci pokračovat, i když jsem udělala chybu.
Chtělo to spoustu podpory od mých přátel, než mi došlo, že ta odpověď je ano. Chci pokračovat. A začala jsem se pomalinku sbírat ze dna.
Od toho rozhodnutí se všechno začalo postupně rozmotávat.
K naší nové škole nás přivedla náhoda.
A už ten první den, co se tam děti byly podívat, jsem věděla, že jsme tam správně. Něco si tam tak podivně sedlo. Pocit domova.
A protože jsem věděla, že to místo zdarma v kurzu nevyhraju, tak jsem si prostě na spořícím účtu udělala pro něj kolonku a převedla tam prvních pár stovek.
Protože to, že jsem si dovolila tam jít, se nezměnilo.
Když mi pak v emailu přistála zpráva, že jsem vyhrála druhé místo, vlastně to celé dávalo smysl.
Rozhodla jsem se tam jít – a rozhodla jsem si to zaplatit. I když nakonec to byl můj muž, kdo mě finančně podpořil <3 Bez něj bych to nedala.
Rozhodnutí o přijetí dětí do nové školy jsem dostala do rukou v den, kdy kurz začal. Všechny změny dosedly na minutu přesně.
Nakonec jsem po všem tom zmatku a beznaději přistála kompletně v novém životě. Na všech úrovních. V životě, který mi sedí mnohem víc. Zmizela spousta věcí, které mi nevyhovovaly, ale považovala jsem je za jedinou dostupnou možnost a zvykla si na ně.
A teď si den co den zvykám na to, že velké změny jsou samozřejmé. Že létat na dracích je opravdu normální – a pomalu se učím používat svá vlastní křídla.
Občas – když nás čeká něco velkého – potřebujeme udělat sami v sobě i ve svém životě úklid, aby to „velké“ mělo prostor dosednout.
Nebojte se toho.
A nebojte se ani té prázdnoty, co je mezi tím.
Prázdnota je dobrá. V prázdnotě je obsažené úplně všechno. Nekonečná potencialita neprojevených možností. Když se do ní uvolníte, zanese vás tam, kde máte být.
A začíná to jednoduchým rozhodnutím – že převezmeme zodpovědnost za uskutečnění svých snů.
« Předchozí …… Pokračování (bude brzy) »
