Než jsem začala psát o výcviku, uběhl skoro rok od jeho začátku. Pouští mě to k tomu až teď, když mnohé věci vidím z nadhledu, jako součást celku. Jedné velké cesty. A i když zdaleka ta cesta ještě není u konce, už můžu říct, že vím, kam některé kroky vedly.
Toto byl jeden z nich. Archetyp hada, začátek medicínského kruhu. A moje první práce s kameny.
Aby byl kámen součástí mesy – balíčku kamenů, které šamani používají při práci, potřebuje si společně s ním projít proměnou nějaké vnitřní záležitosti. Aby se naučil, jak takovou proměnu umožnit dalším lidem. A aby nesl kvalitu, která ten proces podpoří. Část medicíny daného šamana.
Těchto kamenů jsme během výcviku vytvořili společně 13 – a od té doby jsou nedílnou součástí mojí každodenní práce. Ten jeden, o kterém se dnes chystám psát, byl ale výjimečný – tím, že své tajemství odhalil hned na začátku a naučil mě lekci, která stojí za sdílení.
Malý modrý kámen.
Ukázal mi, že uzdravit se můžeme kompletně a doopravdy.
Ne tak, že nám v tom místě zůstane bolavá jizva.
MŮŽEME SE UZDRAVIT ÚPLNĚ.
Byl to jeden z těch mála kamenů, které jsem nenašla venku, ale opravdu si jej koupila, aby byl součástí mé mesy. Larimar, na jedné straně měl kresbu, která vypadala jako odraz slunce a mořských vln na písčitém dně.
Vdechla jsem do něj zranění, která vznikly během porodů mých dětí. Všechno v mém těle, co od té doby nebylo jako dřív.
Chtěl jít k vodě, a tak jsem mu postavila mandalu z květin a kamenů na malém písčitém ostrůvku uprostřed lesního potůčku, kam ráda chodívám.
Z ČASU NA ČAS JSEM SE VRACELA, A NOSILA DALŠÍ KVĚTY.
Vnímala jsem, jako by to byla oslava mých porodů. Všechna ta úcta, krása, láska a péče, kterou by měla být zahrnuta žena po porodu – a často není. Protože práce, zpřetrhané rodiny a zpřetrhané komunity, zpřetrhaná moudrost….
Vnímala jsem, jak to všechno ve mně dosedá tam, kam má. A najednou jsem cítila, že je hotovo, kámen byl připravený. Ale v ten den jsem nestihla do lesa jít.
V TEN VEČER PŘIŠLA OBROVSKÁ BOUŘE. NEJVĚTŠÍ BOUŘE TOHO JARA.
Když jsem se k potůčku vrátila, voda z potůčku přetékala do krajiny a struktura břehů byla zničená. Roztrhaná stejně jako mé tělo v místech, kde mám jizvy. Písčitý ostrůvek zmizel, a rostliny které na něm rostly byly naplavené na jedné straně potoka.
A kámen tam nebyl.
Byl zřejmě kompletně pohřbený pod nánosy bahna a písku, naplavený kdovíkde.
ZMIZEL STEJNĚ JAKO ZDRAVÍ A SÍLA V OBLASTI MÝCH ZRANĚNÍ.
Beznadějně jsem ryla prsty v písku mezi naplavenými rostlinami, naboso v bahnité ledové vodě, ale nebyl k nalezení.
Mohla jsem to vzdát. Přemýšlela jsem nad tím. Asi neměl být součástí mé mesy. Najdu si jiný. Ale tento byl krásný – byla by škoda se ani nepokusit ho najít.
A tak jsem další den sbalila děti, kroksy a gumáky, vrátila se a začala systematicky prohledávat břeh.
Málem jsem to vzdala. Vypadalo to, že z toho udělám náš letní projekt – rytí v písku. Vypadalo to, že budu muset postavit strukturu potoka v tom místě úplně nanovo, abych našla místo, kde ten kámen je.
A pak mi to došlo.
TO STEJNÉ POTŘEBUJI UDĚLAT PRO SVÉ TĚLO. POSTAVIT JEHO STRUKTURU NANOVO – SE STEJNOU PÍLÍ A ODHODLÁNÍM, JAKO TEĎ PROHLEDÁVÁM BŘEH.
Pochopila jsem lekci, říkala jsem v duchu. Prosím, můžu teď ten kámen najít? Ale kámen nikde nebyl.
Už jsem se chtěla zvednout a jít domů, když najednou něco navedlo mé ruce do úplně jiné části břehu, a nutilo mě rýt v písku ještě s větším odhodláním a intenzitou. A najednou tam byl – modř mořské laguny a zlato slunce, a smál se na mě.
O JEHO SÍLU SE OD TÉ DOBY OPÍRÁM U KAŽDÉHO ŠAMANSKÉHO SETKÁNÍ.
Najednou mi jde každý den cvičit. Najednou mi jde hledat si pomoc. Najednou mi jde jinak jíst.
Klienti si jej intuitivně vybírají v případech, kdy potřebují věřit, že změna je opravdu možná. Ta opravdová, hluboká proměna, po které nezůstane bolavá jizva, ale moudrost, mír a obrovská vnitřní síla.
ZMĚNA JE OPRAVDU MOŽNÁ. MŮŽEME SE ÚPLNĚ UZDRAVIT.
Ale chce to píli a odhodlání. A pak ještě větší píli a odhodlání. Nevzdat se, když to vypadá beznadějně. Když to nevzdáme, vesmír nás podpoří – a navede na cestu, která vede k uzdravení. A ta bude často jiná, než bychom předpokládali.
Stará zranění teď přicházejí ve vlnách v podobě malých záblesků – a já už vím, že mohou kompletně odejít. Stará láska. Bolest v srdci. Stud a hněv v děloze.
Když vlny přijdou, pouštím je do země a prosím o jejich přijetí – a cítím, jak ze mě vyprchávají léta staré nánosy smutků a bolesti a strachů.
Země je pokaždé obejme a promění. Země je dobrá. Můžete do ní bez obav zakopat mrtvolu a na tom místě pak vyrostou květy.
Je to tak krásné. Vnímat uzdravení v tolika vrstvách. Uzdravení všeho, co léta malinko bolí, ale zvykla jsem si tomu nevěnovat pozornost.
Všechno to může pryč.
MŮŽEME SE UZDRAVIT. DOOPRAVDY.