Nedávno jsem během terapie zažila moment, který mi svou krásou vehnal slzy do očí. Tak sdílím jeho střípek, přijde mi léčivý už jen když si to člověk čte.
…byly jsme v minulosti, uprostřed zapeklité rodinné situace, a bylo jasné, že tak jak to je, to nerozmotáme.
Najednou se ozvala rodová linie – muž z dávné doby, zhruba 700 let zpátky.
Pastevec v horách, měl větrem ošlehanou tvář a hluboké vrásky. V jeho energii byla neuvěřitelná vnitřní síla, a také obrovská laskavost a klid. I když jeho život v horách byl náročný a zocelil jej, byl zároveň hezký, a proto v jeho systému zůstalo obojí – láska i síla.
Ono se to pak během těch těžkých staletí polámalo, říkal mi.
Společně jsme vytvořili předmět, který jsem jako dar mohla přinést přes tu linii zpátky k mé klientce. A spolu s tím darem mi řekl i slova, která byly pro ni:
Jsem na tebe hrdý už teď.
Že jsi jaká jsi.
Jakoukoliv cestu si zvolíš, budu tu pro tebe.
Běž za svými sny, budu ti dělat oporu v zádech.
Krásné, že? I teď když to píšu mám v očích slzy.
Přijde mi, že v mnoha ženách, které znám, je prázdné místo. Místo, kam tato slova patří.
A že pokud by život pokaždé plynul v harmonii, donesla by se tato slova ke každé ženě. Slýchala by je od svého táty a od svého dědečka.
Pokud jste žena, dopřejte si teď slyšet jejich ozvěnu.
A pokud jste muž a máte dceru nebo syna, zkuste jim dopřát slyšet to také. A nejen ve slovech, ale také v činech.
Víc takové opory do našich životů.
